Plemena koní

 

Hannoverský kůň

je pravděpodobně nejúspěšnější z evropských teplokrevníků, neboť se po celém světě proslavil jako vynikající skokan a drezurní kůň. Je výsledkem puntičkářsky přesného výběru, kde se mísily vhodné typy krve.

Výběr pro hannoverskou plemennou knihu se provádí formou výkonostních zkoušek a hodnotí se i temperament jednotlivých koní. U tohoto plemene se velmi cení jejich povahová vyrovnanost a ochota i spolehlivost. V chovu se na ně klade veliký důraz. "Hannoverák" je plemeno velmi perspektivní. V ČR i SR se uplatňuje i v zemských chovech pro mnohostranné použití jak k jízdě, především k parkuru, tak k tahu.

Chod tohoto plemene je působivý. Je rovný, zvládnutý, velmi energický a pozoruhodně pružný. Krok je dlouhý a akce kolen malá nebo žádná.

U těchto koní jsou povoleny všechny čisté barvy, žádné se nedává přednost. Originální zakladatelští holštýnští hřebci byli černí.Výška se pohybuje přibližně mezi 15,3 a 16,2 pěsti (155,5 až 164,5 cm).

                  

 

 

 

 

 

 

Mám ráda i plemeno Hafling:

Hafling, neboli "krásný blonďák z Alp". Svojí výškou do 150 cm patří mezi poníky, ale možnostmi jeho využití se hafling řadí určitě mezi koňské velikány. Rakouské národní plemeno dostalo své jméno po vesničce Haflingen, kde vzniklo a posléze se pro své všestranné využití, svou nenáročnost, snadnost chovu a především pro svůj výborný charakter, rozšířilo nejen v zemích Rakouska, ale i do celého světa. Připouštěním chladnokrevných norických klisen arabskými hřebci, především linií El Bedavi a Dahoman a cíleným výběrem jedinců se v průběhu jednoho století chovatelům podařilo vytvořit plemeno koně v ustáleném typů a barvě - ryzáci všeech odstínů se světlou hřívou a ohonem bez příměsí šedých či černých žíní (čím bělejší, tím žádanější) a bez bílých odznaků na končetinách, s kohoutkovou výškou 136 - 150 cm. V současné době se chová ve dvou rázech - těžší - v typu malého chladnokrevníka, - lehčí - jež se exteriérově blíží sportovnímu typu koně. Podmínkou zařazení do chovu je i výborný charakter a chuť pracovat.

 

U nás hafling po 2. světové válce zcela vymizel a první dovoz se uskutečnil až v 70. letech minulého století. největší oblibu zaznamenalo toto plemeno až v roce 1989 a dnes již zaujal hafling pevné místo v koňské rodině v České republice. Na první výstavě koní v Lysé nad Labem "Kůň 94" Ing. Pavel Svoboda a Ing. Jiří Trojan spolu s několika nadšenci založili Český svaz chovatelů haflingů, který je členem ASCHK i světové organizace chovatelů haflingů. Dnes již funguje plemenná kniha a chov u nás dostal řád a možnost se i nadále rozvíjet. Svaz se zakládá pod heslem: "Každý kůň je na něco, jen hafling je na všechno!"

A skutečně, haflinga potkáte na westernových soutěžích, v kočáře u horské chaty, na dětském letním táboře, pracuje jako soumar u horských myslivců v Rakousku, na louce v obracečce či v lese při přibližování dřeva nebo jen tak na zahradě pro potěšení oka a dětí. Dnešní typy odlehčeného haflinga je možno vidět na parkurech pony a méně často na drezurách.  Největší využití má hafling zřejmě v agroturistice. Pro toto rychle se rozvíjející odvětví je hafling pro svou výdrž, sílu, přirozený pohyb v terénu a především nekonfliktní povahu, jedno z nejvhodnějších plemen.

 

 

         

 

 

 

 

 

Mám ráda plemeno Český teplokrevník

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.

Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.

   

 

 

 

 

Mám také ráda plemeno Connemarský pony

Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.

Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera. Je to také mé nejoblíbenější plemeno :o)

     

  

 

 

 

Známé mi je i plemeno Shetlandský pony

Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.

Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.

Mimochodem,na shetlandovi jsem se učila cválat!!

    to jsem já za mala

 

 

 

 

Líbí se mi také Andaluský kůň

Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.

Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.

   

 

 

 

 

Nesmím zapomenout také na Fríského koně

 

 

         

 

 

 

 

Jednou jsem chtěla i Tennesseejského mimochodníka

Předkem plemene byl dnes již vymřelý narrangasettský mimochodník z Rhode Islandu v USA. V chovu se uplatnili také americký klusák, anglický plnokrevník a americký jezdecký kůň. Zakladatel chovu Black Allan, narozený roku 1886, byl poloviční morgan, americký klusák, ale s výborným mimochodem. Tento pohyb spolehlivě předával svým potomkům, kteří tedy mají mimochod vrozený. Byl to ideální kůň pro plantážníky, protože ani celodenní jízda na něm jezdce neunaví. Asociace chovatelů však vznikla až v r. 1935 v Lewisburgu v Tennessee.

 

Původní mimochodník byl velmi spolehlivý, ale nízký a podsaditý kůň. Křížením s jezdeckým koněm získal dnešní výšku 153-165 cm. Hlava je dosud velká a hrubá a kůň ji nosí nízko. Proto se chovatelé snaží dosáhnout delšího obloukovitého krku, aby držení hlavy zlepšili. Trup je krátký a hluboký, mohutná plec je šikmá. Bedra i záď jsou velmi silné. Suché, tvrdé nohy jsou čisté, ocas je dlouhý a normálně nízko nesený, uměle se upravuje (podřezává), aby ho kůň nosil nahoru. Hříva se od uší do půli krku stříhá. Přední kopyta se ponechávají velmi dlouhá, kůň vyžaduje zvláštní kování, zadní podkovy mají dlouhé patky. Kůň má tři chody, klidný pomalý mimochod, rychlý mimochod "running walk", podle něhož dostal jméno Walker a kolébavý cval. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejoblíbenější jsou vraníci. Dnes tento původně pracovní kůň sklízí úspěchy na soutěžích a přehlídkách, kde se uplatňuje jeho efektní vysoký chod. Pro příjemný pohyb a milou povahu slouží také jako "rodinný" kůň. Je vhodný k výcviku začínajících jezdců, pro rekreační i turistické ježdění.

 

 

 

Známý je též Anglický plnokrevník

Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.

Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.

Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.

 

 

 

 

Možná(pravděpodobně) znáte i plemeno Falabella

Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.

 

 

Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k „modlení“, holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.

 

 

 

Jistě znáte plemeno Hucul

Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.

Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.

 

 

 

 

Maminčino oblíbené plemeno je Islandský pony